Studentská AGORA

„Quo vadis, české školství?“

O Studentské Agoře už jste slyšeli? Že ne?

Jde o soutěž, soutěž v debatování. Sestavíte tým, dostanete téma, vylosujete si názor a debatujete s druhým týmem. Přesně takový tým byl sestaven i na naší škole poprvé před dvěma lety (2012). Tenkrát jsme obsadili 2. místo v celostátním kole. Další rok, kdy jsem i já sama debatovala v týmu, byli jsme druzí v kraji. Na základě naší účasti v minulých ročnících, nám letos bylo nabídnuto, že si takovou debatu můžeme zorganizovat sami.

Vážně? Taková nabídka se přeci neodmítá, a tak jsme se do toho já a pár dalších pustili. A to jsme ještě netušili, kolik práce nás čeká. Jak to, že jsem se za ty roky nepoučila, říkáte si? Já taky, vždyť to není moje první akce, kterou organizuji. Stejně mě tenhle fakt vždy překvapí.

Ale pustili jsme se do díla. Prvním krokem bylo stanovit téma.

„Tak co takhle něco o politice?“ řekl Honza, vzhledem k tomu, že bylo pár dní po volbách.

„To není špatný nápad, ale co přesně?“

„Zklamání politikou, politiky?“ navrhoval dál.

„To zní zajímavě, ale asi by nám nikdo z hostů účast nepotvrdil.“

„A třeba místní teplárny by nešly?“ navrhoval Pavel.

„Nechci být hnidopich, ale o tom nikdo nic neví. Chce to něco, k čemu se každý může vyjádřit. Něco, s čím mají lidi osobní zkušenost.“

„Školství, české školství.“

„To je ono, „Quo vadis, české školství?“.“

Všichni jsme se s většími či menšími námitkami shodli. Tak a teď bylo potřeba pozvat hosty. Sepsali jsme email a poslali ho asi deseti možným hostům. Byli mezi nimi politici, učitelé, ředitelé, psycholožka. Někteří odpověděli kladně, někteří zamítavě a jiní pro jistotu vůbec ne. S některými jsme se museli sejít osobně a nakonec jsme dali dohromady pět hostů. Ti zastupovali názor učitelů i politiků. Do publika pak byli pozváni studenti takřka všech zdejších škol i škol v blízkém okolí.

Vybrat termín a místo už takový problém nebyl – 12. listopadu 2014 v audiovizuálním sále městské knihovny. Moderátory jsme měli určené taky. Tak teď už jen nakoupit jídlo.

Hotovo. Máme termín, místo, hosty, publikum, moderátory i občerstvení. Můžeme začít debatovat.

 

Jsou tři hodiny odpoledne a debata má za hodinu začít. Za půl hodiny se máme setkat se zástupci z Agory CE. Nosíme věci – materiály i jídlo do auta, ještě si běžíme pro poslední věci, a když se vrátíme na parkoviště před školou…

„Kájo, myslím, že nikam nejedem.“ bylo první, co jsme slyšela z úst našeho profesora.

„Jak to, nikam nejedem?“ říkám a hážu tázavé pohledy na Honzu.

„Klíče jsou zabouchnutý v autě.“

„Vždyť byly v té krabici.“ přidává se můj kolega.

„No právě.“

 

Nakonec naštěstí vše dobře dopadlo, a my o půl čtvrté stojíme před knihovnou a začínáme nosit všechno, co bylo potřeba dovnitř. Hosté se pomalu scházejí, ale kde máme celé publikum? Vždyť jsme slíbili, že tam bude i někdo jiný, než studenti balvanu. A i těch je tu pomálu. Nu, co se dá dělat.

Ve čtyři hodiny a pět minut začíná debata, zprvu je trochu rozpačitá, ale nakonec se pěkně rozběhne, dvě hodiny uplynou jako voda v řece a my musíme udělit poslední slovo. I přesto útržky debaty doznívají ještě s chlebíčky a kávou v ruce.

Všichni ze sálu odcházeli s úsměvem a my si oddychli, že vše nakonec dobře dopadlo. Slovy klasika „Dobrý konec všechno spraví“.

Na závěr bych ještě naposledy chtěla poděkovat každému, kdo se účastnil organizace, nebo byť jen samotné debaty. Myslím, že jsme si akci všichni užili a o tom přeci debata má být – podělit se o svoje názory, poslechnout si názory ostatních a hlavně, pobavit se. Vždyť debata by měla být především zábavou a to, doufám, že mi dají ostatní za pravdu, se povedlo a my si to pozdní odpoledne užili.

Kája Polejová

Sestřih záznamu – video