Vzpomínky na gymnázium – Mgr. Jaroslav Lanc

Na naší škole jsem učil matematiku a deskriptivní geometrii od roku 1967 do roku 2005.

Pouze jeden školní rok jsem učil brannou výchovu a dívčí tělocvik. Tyto hodiny byly pro mne amatéra náročnější na přípravu, ale rád na ně vzpomínám. Byl to zvláštní pocit sundat pracovní plášť, odložit křídu a obléci si cvičební úbor. Přesto jsem matematiku vždy měl nejraději.

Fascinovalo mne na ní, jak vede k vytrvalosti, systematičnosti, cílevědomosti, logickému myšlení, schopnosti se soustředit, umění argumentovat, možnosti trénovat představivost, umět se přesně a jasně vyjadřovat. To poslední jsem si sám na sobě uvědomil, když do školy chodila dívka se zbytky vidění, která i když seděla v první lavici, tak na tabuli neviděla. Do sešitu psala podle mého komentáře. Tenkrát jsem si uvědomil, že i já se vyjadřuji nepřesně.

Jsem rád, že matematika a deskriptivní geometrie, jako i řada jiných vědních disciplín, nepodléhají změnám ve společnosti. Bohužel se z matematiky v poslední době stává takový „otloukánek“. Vždy jsem se snažil žáky pro matematiku nadchnout. Zejména na nižším gymnáziu se nechalo krásně využít jejich soutěživosti, nadšení, zvídavosti. Proto jsem mimo jiné i zavedl oslavu sté hodiny matematiky. Na ni jsme si všichni připravili matematické hádanky, soutěže a kvízy. A někdy mi při tomto zápolení až stékal pot po zádech, přece jsem se nemohl nechat zahanbit.

Se studenty jsem si užil krásné, ale někdy i perné chvíle. Přesto rád na ně vzpomínám, to horší už odnesl čas. Jedna událost mi však utkvěla v paměti. Jedna studentka v době socializmu přinesla kamarádce tašku plnou zahraničních elpíček a na chvíli ji odložila v šatně. Desky zmizely a přes naši veškerou snahu se nepodařilo je vrátit majitelce. Po mnoha letech, kdy už jsme zapomněli, kdo tenkrát ty desky do školy přinesl, přišel na moji adresu z Liberce balík s těmito deskami s omluvou a žádostí vrátit je původnímu majiteli. Dalo mi to hodně práce zjistit, komu ty desky patří, ale měl jsem krásný pocit zadostiučinění.

Na různých pomaturitních srazech často slyším dotaz, zda mohu porovnat tehdejší a současné studenty. Čím se tedy dřívější a současní studenti liší? Řekl bych, že jsou skoro stejní, vždyť geny to přenášejí z rodičů na jejich děti. Myslím si, že ti současní jsou samostatnější, mají větší rozhled, dovedou se rychleji orientovat v problémech, jsou sebevědomější (někteří až nezdravě), jsou zahlceni informacemi, které pak rychle vypouštějí. Mnoho věcí berou jako samozřejmost a někdy si jich ani neváží. Někteří jsou i povrchnější. Určitě jsou průbojnější a umí se více prosazovat.

Co tedy říci závěrem. Važme si vzdělání, važme si těch, kteří ho předávají, ale i těch, kteří ho přijímají. Važme si pracovitých lidí, ať pracují hlavou nebo rukama. Poučme se z chyb, které děláme a v budoucnosti se jich vyvarujme. Žijme tak, abychom se vždy bez obav mohli podívat zpátky.


Otázky, které byly položeny:

  1. Kdy jste studoval/a na našem gymnáziu?
  2. Kdo byl Váš třídní učitel?
  3. Která učebna byla kmenová pro Vaši třídu?
  4. Na co/koho z Vašich studijních let nejraději vzpomínáte?
  5. Vzpomínáte si na nějakou nezapomenutelnou příhodu z doby Vašeho studia na gymnáziu, o kterou byste se chtěl/a podělit se současnými studenty?
  6. Jakým směrem se ubíralo Vaše další studium, kariéra?
  7. Ovlivnilo studium na gymnáziu Vaše další studium či profesní orientaci?
  8. Co byste chtěl/a vzkázat současným studentům a učitelům?