Vzpomínky na gymnázium – RNDr. Danuše Dvořáková

Popsaný list

 

Byl první název, který mě napadl, když jsem chtěla vyhovět požadavku mladší kolegyně „napište něco o sobě na webové stránky našeho gymnázia“. Pravda, slaví se letos sedmdesáté výročí otevření českého gymnázia v Jablonci a samotné číslo už může svádět k zamyšlení.

Jsem o tři roky starší než české jablonecké gymnázium, jeho součástí jsem se stala před jednačtyřiceti lety a tak nějak se cítím s tímto „ Ústavem“ spjata dodnes, i když už patnáct let většinou pasivně.

Vyučovala jsem 36 let biologii a chemii – přišla jsem do Jablonce jako čerstvá absolventka Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v roce 1964 – z  toho U Balvanu 26 let, dvakrát jsem tam byla třídní a čtrnáct let i výchovnou poradkyní. Je spočitatelné kolik studentů za ta léta prošla učebnami jedna, šest, šestnáct a …, kde jsem převážně vyučovala. Strávila jsem hodně hodin – teoreticky též spočitatelných – se svými studenty nad problematikou obou přírodních věd. Šlo jistě o hodiny zajímavé i méně atraktivní podle toho, jak ten který student, studentka k danému oboru přistupovali. Nespočitatelně bylo hodin strávených při řešení pomaturitní orientace – především výběr vhodného vysokoškolského studia a problémů, které byly a jsou spojeny s věkem mezi třináctým a osmnáctým rokem. Bylo moji maximální snahou jim porozumět a pomoci, snad se tak i stalo.

Získat sympatie a pozornost studentek a studentů byla náročná, každodenní, dlouhotrvající, ale krásná práce. Práce, která mě po celý život bavila, dělala jsem ji ráda, převážně jsem za dveřmi školy zapomínala na ostatní problémy, zahltily mě ty školní, jak mi někdy vyčítaly vlastní děti, pohltila mě práce za katedrou. Jen jsem asi neuměla tehdy dostatečně chválit, jedniček jsem taky moc nedávala, už ani nevím proč. Proto dnes mohu a musím celou svoji generaci studentek a studentů jen a jen pochválit, byli mi po většinu času aktivními spolupracovníky ve vlastním procesu vzdělávání, byli to kultivovaní mladí lidé s dobrou výchovou z rodin, ohleduplní, laskaví, vstřícní. Absolventy školy jsou i moje děti – dcera v r. 1991, syn v r. 1983, i jejich otec v r. 1958.

Odměnou za každoroční práci mi byl úspěch absolventů – u maturitních zkoušek i v přijímacím řízení na VŠ. Jako celoživotní pedagog jsem měla radost z jejich úspěšného VŠ studia a posléze i vhodného profesního uplatnění, pokud se mi absolventi přišli pochlubit. A přišli. A bylo se čím chlubit.

Prožila jsem s generací mladých lidí z Jablonce a okolí v rozmezí let 1974 – 2000 nepřeberné množství času, nejen ve školních učebnách, ale i na exkurzích – do Národního muzea v Praze, Hygienického muzea v Drážďanech, do pivovaru ještě v Jablonci n. N. nebo pivovaru Konrád ve Vratislavicích, do sklárny – kompoziční huti v Jablonci, na brigádách při sběru brambor v okolí Jablonce, na výletech – pod stany na Branžeži, po Krkonoších, vlakem do hanácké metropole Olomouc s exkurzí do podniku OLMA, návštěvou tamních parků a dnes již neexistující hvězdárny, nebo na Máchovo jezero a Bezděz, do Českého ráje,… V paměti mé i mnohých absolventů jsou jistě i lyžařské kurzy na Malinovce v Jizerských horách, na Dvoračkách v Krkonoších, v Rokytnici nad Jizerou. V letech 1990 až 2000 jsem se aktivně podílela na organizaci výměnných studijních pobytů našeho gymnázia a Gymnasia Michelstadt v SRN. Tyto pobyty prožité v jiném kraji, v jiném prostředí, ve společnosti hostitelských institucí a hostitelských rodin seznamovaly mladé lidi s tamním způsobem studia i života.

Společenskou a milou povinností vyučujících a tedy i mojí – byla v minulých letech také návštěva tanečních hodin, plesů, divadel a koncertů, ale i sportovních akcí, která byla už i v 70. letech pro Jablonec typická – fotbal, atletika.

Je jasné, že takové množství aktivit ve škole i mimo školu přinášelo i celou řadu zajímavých a úsměvných momentů, které – jak se domnívám, jsou vlastnictvím aktérů a zveřejnění by neprospělo. Takže pomlčím. Ráda vzpomínám.

S pocitem, že se většinu mých životních a profesních plánů podařilo splnit, jsem gymnázium U Balvanu v červnu 2000 opustila.

Jsem přesvědčena, že se i nadále „na Ústavu“ vzdělávají mladí lidé – v některých jabloneckých rodinách již v druhé i třetí generaci, kteří chtějí dosáhnout i na vzdělání vysokoškolské. Podle toho ke studiu i přistupují. Vím, že informací stále přibývá, že nelze obsáhnout vše ve všech předmětech, nutný je výběr, ale to, co si mladý člověk zvolí a osvojí v období mezi 14. až 19. rokem se stane jeho intelektuální výbavou, ze které bude čerpat dlouhá léta. Musí jen chtít.

 

List je popsaný.

Přeji pevné zdraví i pevné nervy! A držím palce!!!!!!! Všem! Vzdělávajícím i vzdělávaným!

 

RNDr. Danuše Dvořáková